Jako druhou zemi po Polsku, kam jsme se jeli poučit, jak se má postavit dobrý koncertní sál, jsme si vybrali Maďarsko. Protože je to za rohem, stihli jsme to během jednoho dne (15. dubna) – dopoledne Pécs a odpoledne Budapešť.

Pécs

Pécs na jihu Maďarska je poměrně malé městečko se 150 000 obyvateli, které si v roce 2010 otevřelo Kodályho koncertní sál.

Sál je umístěn v parku, na ploše bývalých tenisových hřišť. Nebyly tedy problémy s velikostí objektu. Ten byl pouze limitován financemi, kterých nebylo mnoho, „jen“ 700 milionů korun, čímž je stavba nepochybně velmi zajímavá pro nás. Většina sálů stojí daleko více, zde to dokázali výrazně stlačit. Samotná stavba je navržena jako ulita hlemýždě, respektuje princip zlatého řezu, má celoročně zčásti a příležitostně zcela pochůznou střechu (po „záhybech“ ulity lze dojít až nahoru).

Všechny reprezentační prostory jsou velmi precizně zhotoveny. Technická část je již provedena velmi úsporně. Bylo vidět, že se opravdu šetřilo. Vše ale splňuje všechny požadavky zadavatele.

Velmi zajímavý je sál. Ten je uzpůsoben pro 999 lidí (zdůvodněný právě takového čísla je lakonické – od 1000 osob platí jiné požární a bezpečnostní předpisy) je ve dřevě a podle našich průvodců je jeho celý tvar i materiály produktem ryze akustických požadavků, kterým musela „uhnout“ architektura. Sál je asymetrický, a to proto, aby zde nevznikalo stojaté vlnění. K akustice nebylo přizváno žádné mezinárodní studio, všechno si dělali Maďaři sami, bez nějakých větších inspirací, jen s konzultacemi dánského fyzika Andrease Gadema. A po stránce akustické se jim to podle ohlasů vyplatilo. Jak nám později uvedl ředitel budapešťského sálu, podle jeho mínění je zde, v pecském sále, akustika lepší než u nich, třebaže je pecský sál daleko méně honosný a levnější.

V sálu chybí varhany. Čekají na další peníze – to je typické pro mnoho koncertních domů, které jsme objeli, varhany hned od začátku bývají spíše raritou. Dům je na ně však připraven, což je zásadní, a až peníze budou, nebude problém je do sálu osadit.

Budapešť

Pak jsme se přesunuli do Budapešti. Zde si před deseti lety zbudovali mega obrovský Palác umění, který v sobě zahrnuje Koncertní sál Bély Bartóka pro 1500 lidí + 200 jako přístavky, s největšími varhany na světě, franšízu Ludwig musea a sálu pro taneční divadlo, kterým je Maďarsko proslulé. Celý moloch stál v cenách před deseti lety 3,5 miliardy, patří pod Ministerstvo kultury, náklady na provoz jsou obrovské (600 milionů ročně), nájmy jsou obrovské taky (600 tisíc/den). Svými parametry se brněnskému srovnání, jak jsme pochopili, zcela vymyká. Podstatné ale pro nás bylo seznámení se akustikou, která se podle slov ředitele komplexu ne zcela vyvedla – je ideální pro Wagnera a podobné obří romantické kusy, ale na soudobou hudbu je zvuk málo ostrý. Prý by potřebovali, aby byl sál tak o 10 metrů nižší.

To bylo pro tentokrát vše, nestihli jsme ani kromě oběda ochutnat nic z maďarských specialit, jen na pumpě koupit nějakou paprikovou pastu…

Zbytečné to pro naše poznávání však bezpochyby nebylo. Sál v Pécsi je unikátní malým rozpočtem a přitom funkčním prostorem vevnitř i venku, dobrou akustikou a tím, že vlastně vše na něm je uděláno Maďary. Budapešťský sál pak ukázal, že nejdražší a největší nemusí automaticky znamenat nejlepší – to je myslím také dobré vědět.

Matěj Hollan · ·