V Brně je místo pro všechny. Pro fanoušky fotbalu i filharmonie, příznivce motorek i modliteb, ochránce přírody i developery. Nemám rád, když jsou určité skupiny ostrakizovány jen proto, že jsou jiné – že věří v jiného Boha (či že vůbec věří v nějakého), že se jim líbí něco, co druhým ne.

Česká veřejnost žehrá na to, že se politici bojí mít vůbec nějaké názory a pokud je mají, tak se bojí říkat je nahlas, a když už říkají, tak nevědí, jak by je měli prosadit. Žít Brno šlo do politiky s tím, že chce skutečně věci měnit. Napsali jsme poměrně dosti podrobný program, který neobsahuje jen obecné teze, ale dává dobrou představu, jaké chceme Brno. Jestli to zvládneme prosadit, to je samozřejmě otázka. Chce to odvahu, schopnost spolupracovat napříč politickými stranami, s neziskovkami, univerzitami, veřejnými institucemi atd. Platí to například i o vlně uprchlíků.

Dosavadní česká debata o uprchlictví z muslimských zemí je strašidelná. Pokud se bavíme o řádově 1500 utečencích na celou republiku, nemá zdejší veřejná diskuze žádný reálný obsah. Tak titěrného počtu lidí odjinud si vůbec nelze v rámci celého Česka povšimnout.

Je nezbytné, aby elity vlivu i elity moci dokázaly moderovat nynější debatu o imigraci v mantinelech, které nezahrnují uplatňování kolektivní viny a které se nezakládají na pověrách, hoaxech, šíření poplašných zpráv a výsměchu lidskému utrpení. Nelze to jistě podceňovat – s velkým přílivem utečenců se samozřejmě spojuje určité bezpečnostní riziko, společenské návyky obyvatel jiných kultur jsou jiné a nemusí se nám líbit. Je úkolem a posláním státu, aby věděl, co nás čeká, pokud se někam přistěhuje x obyvatel z kulturně odlišných zemí, a připravil se na to.

Pro udržení vysoké životní a společenské úrovně Evropy je jistě nepřijatelné, aby si skupiny emigrantů vynucovaly například uplatňování práva šaria. Je třeba bez pardonu stíhat projevy nenávisti na obou stranách. Je třeba bavit se o právu zahalování celých postav a mnoha dalších věcech, což jsou věci, o nichž se zatím v Česku nedokážeme bavit bez vyhrocených emocí.

Pokud bychom se rozhodli přijmout zřetelně větší počet uprchlíků, než oněch nepostřehnutelných pár tisíc, takovéto otázky nelze bagatelizovat. Že diskuze o uprchlictví bude do budoucna velmi těžká, je zřejmé. Debata, v níž dominují názory, že nás pár muslimů všechny znásilní a podřeže, je takřka nemožná. Přesto je nutné se o ni pokoušet. Ti lidé, kteří k nám chtějí jít, jsou z naprosté většiny úplně normální, válkou zbídačení chudáci, a úkolem státu a samospráv je integrovat je do společnosti a úkolem každého je pomáhat nezištně bližním v jejich nesnázích.

Věřím, že do budoucna Žít Brno (sebe nevyjímaje) dokáže bez ideologických klapek na očích přistupovat k podobným věcem, pokud se tomu věnuje náležitý prostor pro vysvětlování a hlavně argumentaci relevantními daty. Rozhodování na základě ověřitelných dat, nejen emocí a smyšlenek, pokládám za mimořádně důležité. A je úplně jedno, zda je to debata o podpoře Moto GP nebo o invazi statných muslimských mužů s mobily. Pokud je tak snadné, abychom podlehli hoaxům a drželi se své jediné pravdy, těžko můžeme na ostatní lidi klást vyšší nároky.
Žít ve zfanatizovaném společenství, které vidí v lidech z jiných zemí barbarské hrdlořezy, je velmi nebezpečné. Takovéto společenství lehce podlehne svodům různých vůdců s konečnými řešeními. Je třeba chovat se zodpovědně, tišit vášně, vědět dobře, na co se má česká společnost připravovat, ale neodmítat pomoc a neodmítat přijmout k nám lidi, kteří měli tu smůlu, že se ocitli v místě a čase, které není slučitelné s přijatelným žitím, ať už uprostřed válečné zóny nebo v uprchlických táborech uprostřed pouště.

V tomto století nás v důsledku klimatických změn nic jiného než velké stěhování národů nečeká, je farizejské si nad vlastní zodpovědností za stav klimatu umývat ruce, bláhové před tím zavírat oči a myslet si, že stavěním zdí a pořádáním demonstrací proti lidem, kteří jsou vinni tím, že se nenarodili jako běloši, či věří v jiného než žádného boha, něčeho dosáhneme.
Pokud chceme, aby Brno obstálo ve zkouškách jednadvacátého století, nesmíme před nimi strkat hlavu do písku.

Musíme být městem, které si uvědomuje a váží svých světoznámých postav a podniků, jako je Janáček, Mendel, Tugendhatka, Veletrhy či Velká cena. Městem, které umí nabízet kvalitní bydlení a dobré sportovní, kulturní, studijní, vědecké, podnikatelské či rekreační vyžití. Městem, které nevytváří ghetta pro sociálně slabé občany, které je ochotné se otevírat jiným kulturám a dokáže je zapojovat do svého života. Městem, které se nebojí.

Matěj Hollan · ·